Norsko 2014 aneb cesta k Trolí stezce a zase zpátky..

Jsou tomu již tři roky,co jsem zavítal do Norska a tak jsem se rozhodl oprášit své zážitky z této severské země a spolu s nimi i několika následujícími příspěvky i tento blog. ..

Na začátek putování je nutno stanovit si nějaký pevný cíl, jakýsi středobod všeho, ke kterému směřuje veškeré úsilí cestovatelské. Pro nás tento středobod tvořily končiny na sever od Sognefjordu, kde jsme při našem minulém putování dosáhli nejzazšího bodu a poté se vraceli zpět. Tentokrát jsme se tedy při plánování trasy rozhodli podívat zase o kousek severněji než posledně (doufám, že příště už to bude alespoň za polární kruh..ale nepředbíhejme:-)). Volba při plánování 10 denní cesty padla na prozkoumávání okolí Trollstigenu alias Trolí stezky a národního parku Jostedalsbreen s několika ledovcovými splazy s následnou cestou jižním směrem do Stavangeru, jenž byl spolu s Plzní vyhlášen na Lonelyplanet, coby pozorudodné místo k návštěvě.  První úseky naší 4700 km dlouhé cesty se rozeběhly v neděli ráno. Ten den jsme měli v podstatě jen jediný cíl...dostat se bezpečně přes Německo až na trajekt do dánského Hirtshalsu a navštívit jednu z nejkrásnějších dánských písčitých pláží zvanou Tornby strand. Vinou několika zácp, havárií a oprav německých dálnic, jsme však nakonec měli na tuto pláž jen několik málo minut. I tak stál ovšem pohled na zapadající slunce na větrem ošlehané pláži za to. Ta je z pevniny kryta písčitými dunami, které se najednou před Vámi rozestoupí a nabídnou pohled na kilometry dlouhou písčitou pláž, skoro jako někde v Karibiku. Že se ovšem nacházíte podstatně dál severněji Vám však připomene studený a solí prosycený baltský vzduch vanoucí od moře a také mořská voda, kterou ke koupání doporučují 4 z 5 otužilců či podnapilých Skandinávců. Podél pláže se táhne severní část Atlantského valu a pokud jste trochu uvyklí skandinávskému podnebí, můžete si při západu slunce,  halícím celou pláž do zvláštního podivuhodně nažloutlého světla, vychutnat zmrzlinu tak, jako mnoho Dánů okolo.

Tornby Strand s dunami, karavanama a širým mořem

A západ slunce..

Pak již následoval noční transfer trajektem, který byl poněkud poklidným až nudným,zkrátka a dobře žádní Norové se neopili, asi proto, že další den museli jít do práce. Okolo druhé hodiny ráno konečně přistáváme v Norsku a hledáme plácek na stan a po celém dni cestování usínáme.

Kostelík z 12.století.
Všimněte si dračích hlav na střeše

Další den nás čekala cesta přes Oslo na Lillehammer, kde bylo v plánu navštívit zdejší historický skanzen budov a norské architektury. Je třebas poznamenat, že cesta moc neutíká, jelikož na norské dálnici je většinou přikázaná rychlost 110 Km/t (time jako hodina) a navíc je v několika místech rozkopaná. Staví se všude v celém Norsku - tu trošičku a je nutno opravit nějaký výmol či popraskanou silnici, tu více, kde najednou mizí celé skály a razí se tunely. V Lillehammeru a okolí také mají spousty hal a muzeí po zimní olympiádě, ale raději volíme procházku mezi roubenými, stlučenými a všelijak jinak šejdrem postavenými budovami. Skanzen pokrývá dobu od středověku počínaje (dřeveným kostelíkem jehož jádro je ze 12.století ) až po dobu moderní (v podobě několika domků z minulého století :)). Na kostelíku je pozoruhodné, ostatně tak jako na jiných norských kostelech to, že si věřící asi z učení Kristova příliš nedělali a vesele chrám ozdobily dračími hlavami a vinou révou - tolik typické symboly západního křesťanství :) Vejít pak můžete například do domku z roku 1960, kde Vás uvítá norská hospodyňka v zástěře a provede domem dokonale vybaveným,dnes již retro, nábytkem. Postěžuje si Vám, že manžel chodí pozdě domů, ale že za vydělaný plat si právě pořídili prvotřídní ledničku švédské výroby s designově oblými rohy. Syn pak pyšně ukáže na zaparkovaný Mercedes a telefon.
V o něco modernějším domě z roku 1980 Vás zase mile pozdraví bloňdatá slečna poslouchající Jacksona a čtoucí si "nejnovější" modní trendy..a také velmi velká sbírka vypitých lahví alkoholu, kde nechybí ani naše Becherovka. Inu, každý sbíráme něco jiného, že?

Domky s tolik typickou střechou

A další Norské domky

Interiér domu z 50. let..
Jak se žilo tou dobou u nás netřeba domýšlet..

Slečna na fotce není figurína, ale živá.
Povšimněte si zvláště pěkné sbírky
 vypitých lahví

Naše parta

A moje maličkost na šikmé hraně

Mohyla a jeden z kamenů kruhu

Cestou úrodným údolím nás doprovází blankytě modrá řeka na které můžete raftovat. Tu a tam se někdy více a někdy méně nahuštěně střídají pestrobarevné domky a farmy rozeseté po pro Norsko nezvykle otevřené ploše. U jedné z farem zastavujeme, stojí zde více než 1000 let a v těsné blízkosti se nachází několik mohutných vikingských pohřebních mohyl a kameným kruhem, který sloužil coby shromáždiště místních předáků (Think). Toto místo bylo známo, coby sídlo vikinga Hundorpa jež byl tvrdým odpůrcem Norského, zpočátku nepopulárního, krále Olafa, kterého si norové oblíbili, jak již to bývá ironií osudu, až po jeho smrti a následně prohlásili za svatého. Možná troufalostí myslet si, že by mohl přijít někdo horší, než zmíněný Olaf, který obracel na novou křesťansou víru celou zemi tak usilovně, že před ním z drsného Norska utíkali lidé až na ještě horší Island a Grónsko! Nu, osud  tomu patrně tak chtěl a po jeho vítané smrti nastoupil nový král, který  byl pln tolika špatných vlastností, že Norové ještě rádi vzpomínali na tohoto starého a zesnulého krále. Část areálu se nachází n soukromém pozemku, na který nás však typicky seversky a mile bez optání pozvala místní majitelka.

První vysoké štíty

Holt jiný kraj, jiný mrav :) Ještě jedna zastávka cestou nás přivedla před jeden z 25 zachovalých norských sloupových kostelů - Ringebu stavkirke.  tento pěkný kostelík byl bohužel obležen lešením, na kterém dle nápisů pravděpodobně opět pracovaly zlaté české ručičky. Zbývá podotknout, že tento kostelík stojí na místě, které bylo důležitou křižovatkou již před 1000 let a pravděpodobným místech starší svatyně ještě z pohanských dob. Den jsme zakončili poblíž cesty do národního parku Rondane, kde byl krásný výhled na celé zádumčivé údolí a hřeben táhnoucí se až k národnímu parku. Nad ním táhly se husté a temné mraky přinášející občasný déšť. Ještě více v dálce se pak v mlžném oparu tyčily tisícimetrové hory, které se z oparu a tmy vynořovaly jako mlhavé pžízraky a pod nimi svítilo několik osamělých světel, jež postupně s přibývající hodinou a nastupujícím šerem pohasínala. Prostě dokonalé místo pro lok dobré whisky a porci švédského snussu, což ono Genius Loci jenom zvýraznilo. Z příjemné podvečerní letargie nás tak vyrušil pouze příjezd auta s norskou poznávací značkou z jehož posádky se vyklubali Češi pracující v blízkém hotelu. Našinci jsou holt všade!

Centrum u Trollstigenu

A cesta stoupá..a nebo klesá?

Všimněte si úhlu silnice a stráně..

Sníh!

Třetí den postupujeme stálé více a více na sever, údolí se neustále více a více svírá a těsně před Trollí stezkou dosahujeme nejsevernějšího bodu naší trasy. Zdraví nás již majestátné skalní masívy a posléze i krkolomná hadovitě se točící Trollí stezka,která se ostře zařezává do skalní stěny a prudce stoupá
na vrchol nabízející nádherný výhled do celého údolí.  Stezku  otevřeli tuším okolo roku 1930 a původně zde vedla jen krkolomná, stěží průchodná cesta, po jejíž kousku se můžete také projít. Proč se zve trollí snadno pochopíte při pohledu na ní,ať shor či zdola. Ze začátku totiž pochybujete, zda-li se po ní někdo jiný, než právě Troll může pohybat. Posléze při pohledu na pomalu jedoucí auta, plazící se vzhůru usoudíte, že se možná jedná o škodolibost zdejších inženýrů a prostě jen chtěli pořádně zatrollovat - Vám,coby řidičům.  O nebezpečí, číhající dokonce i v 21.století svědčí těžší dopravní nehoda motocyklisty s protijedoucím autem v jedné ze serpentýn, jež jsme bohužel byli svědky. Nahoře se rozprostírá náhorní plošina s prostorným parkovištěm, restaurací a turistyckým centrem zasazeným do krásné moderní architektury. Kéž by takových projektů vznikalo více i u nás... Po kratičké cestě od centra je pak monumentální výhled z kovové konstrukce, kerá se doslova trčí do proposti a nechá Vás pocítit naplno převýšení, které jste právě ve svém přibližovadle zdolali. Bohužel je zde, jak již to u snadno dostupných cílů bývá, také hromada turistů roztodivných kultur, postojů i vzevření. Od drsného horala počínaje po paničku v růžovém minitopu a střevících konče. Od hor si holt každý slibuje něco jiného.

Lávka...

Parta Hic u jezera

Proto si za další bod naší trasy volíme krátký trek k ledovcovému jezeru, jež vede od parkoviště strmě vzhůru. Cestou míjíme již jen neznatelné množství lidí a po hodinovém stoupání jsme odměněni krásným výhledem na modrou hladinu jezera uzvřeného v horském sedle. Na jedné straně vidíme bíle pokryté vrcholky holých skal, jež se pod sněhem a zmrzlým firmem třpytí a odráží v pohádkově modře zbarvené hladině. Na druhé straně jezero vytéká s hromovým zvukem, za který by se nemusel stydět ani Thor -Bůh hromu a blesku, dolů do údolí. Nad vodopádem se klene úzká dřevěná lávka, ze které se nad touto pozoruhodnou silou přírody můžete kochat pěkným výhledem. Voda v jezeře je pitná a doslova láká k ochutnání, podobně jako tisíce potoků, říček a vodopádů v celém zemi Severní cesty - Nordwegen. K ubytování máme zamluvený kemp v údolí pod Stezkou, takže se jí vychutnáme ještě i následující den. Chatky nepopírají typické severské rysy s trávou na střeše a luxusem v podobě vlastní toalety a sprchy. V ceně je navíc i sauna, takže relaxace jak má být.

Malý kamený Troll a okolí Trolí stezky

Další den pokračujeme přes Trollí stezku dále k trajektu, jež nás poveze přes jeden z nejkrásnějších fjordů Norska - Geirangerfjordu. Za lidovou cenu 800 NOKů se nalodějeme za né zrovna příjemného počasí, vítr fouká a do tváře vás tu a tam drápou ledové drobné kapky. Už jsem Vám říkal, že v Norsku hodně prší? Pokud ne, tak vězte, že ano. Prší tady kolmo k zemi, šikmo a někdy máte pocit, že prší i ze země do nebe. Kapky, mlžné opary a drobné přeháňky jsou všudypřítomné a nejinak je tomu i během naší cesty po fjordu. Bohužel. Během krásného slunečního dne to musí být opravdu nádhera, vždyť je také tento fjord zapsán na seznamu přírodního dědictví UNESCO. Nás však vítá svojí zádumčivou tváří a přelévavou oblačností ukrývající vysoké štíty fjordů před našimi zraky. Na obou stranách pak míjíme desítky drobných potůčků a vodopádů mezi nimi i Sedm sester

Geiranger fjord

a opuštěné farmy na neprostupných skalních úbočích, jež někteří majitelé opustili teprve před 30 lety a na nichž od 19 století hospodařili často i s několikasty hlav dobytka. Aspoň jednu výhodu tito farmáři měli, pokud nechtěli platit daně, jednoduše nespustili žebřík pro výběrčího daní, který se musel s jistou bezradností vrátit (přiveslovat) odkud přijel.  Dnes tyto objekty slouží, coby rekreační chaty. Když chcete utéci daleko před civilizací a společnost Vám budou dělat jen ovce, stále se pasoucí na kolmých stěnách a štěbetající rackové... Na konci cesty se trochu lepší počasí a my posilněni teplou překapávanou kávou a domácími palančinkami s kozím sýrem z lodního bufetu, vyjížídme do turisty prošpikovaného Geirangeru, v němž za zmínku snad stojí jen krásná vyhlídka na fjord a kotvící lodě, jež se nám díky náhlé změně počasí dostalo. To kousek dál a podstatně výše je situace zcela jiná. Turistů ubyde a nám se otevírá neuvěřitelný výhled tím, jak stoupáme na nejvyšší vyhlídku v Evropě dosažitelnou autem - Dalsniba. Za výjezd se samozřejmě platí a na konci té cesty trnité a zatáčkami prošpikované nás odměňují bohužel jen husté mraky líně se válící všade kolem a tu a tem jen pouhým malým okénkem dávají tušit jaká úžasná vyhlídka se zde asi skrývá za jasného a slunečného počasí.

Jediné, co stálo za pohled byla Marti

Nicméně alespoň o několik stovek metrů níže nám slunce osvětluje trávou posetou náhorní plošinu vyplněnou velkým jezerem a skalisky, které se do něj ostře z jedné strany zařezávají a tak se nám se nám možná příroda snaží alespoň trochu odčinit ony marně utracené Norské koruny. Pokračujeme postupně dále k jihu a míříme k prvnímu ledovcovému splazu národního parku Jostedalsbreen.

Kjenndalsbreen

Krkolomnou cestičkou, která jen těsně přiléhá k ohromné skalní steně pojíždíme opatrně údolím, které zde ledovec před miliony lety vyhloubil, až téměř těsně k ledovci. Pak nás čeká již jen několik stovek metrů skrz nahromaděné kameny podel ledovcové bystřiny, která pramení z roztávající masy ledu a po několika minutách docházíme k cíli. Tedy  Konkrétně u splazu nazvaného Kjenndalsbreen. Mohutně tu burácí zurčící voda řítící se několik stovek metrů dolů po srázu  a fouká studený vítr, jako kdyby člověk stál v nějakém ohromném přírodním chladícím boxu. Ledovec chytá barvu přes mořsky zelenou až po odstíny tmavě šedivomodré barvy a na člověka celá ta scenérie působí ohromující silou. Silou, kterou by bylo velmi těžké spoutat a kterou jistě vnímali i lidé tisíce let časem zpět. Celá ta scenérie působí, jakoby člověk po putování narazil na konec světa. Dál cesta nevede a je zavřená. Zavřená přírodní silou, které se obyčejný poutník jen těžko dokáže postavit. Rázem člověk pochopí, kde se vzali v lidských myslích bájní obři, stavící sídlo bohů Asgard, tam někde vysoko nad zemí a také proč tolik lidí v životě riskuje, aby se mu alespoň na chvíli, byť by to byl nepatrný zlomek vteřiny, přiblížili. Noc pak strávíme za čistě jasné oblohy v kaňonu jen kousek od této přírodní scenérie s výhledem na paprsky zalité vrcholy, které ještě zapadající slunce stihlo v posledních minutách dne osvětlit. Je také nutno poznamentat, že na takových místech chutná anglický tabák Samuel Gawith v plně nacpané dýmce nejlépe.

Innvikfjord

Nebezpečí ledovce

Následující den vstáváme a vydáváme se klikatou silničkou do dalšího záhybu největšího evropského ledovce - Briksdalsbreen. Tuto silničku mimochodem spracuje jakýsi soukromník, který prosí o příspěvek v hodnotě 40 NOK na opravy cesty. Platbu provedete vhozením příslušného obnosu do obálky, na které vyplníte registrační značku vozidla a je to. Žádný strážník či výběrčí, vše je založeno na lidské poctivosti a skandinávském přístupu myšlení, tolikero odlišnému od myšlení českého. Nutno podotknout, že takto se v Norsku prodávají i třebas jahody či maliny u silnice. Prostě si jen vezmete košík, vhodíte peníze do kasičky a jedete. Obávám se, že tento trřní mechanismus by u nás vydržel asi tak 20 maximálně 30 minut a zmizely by nejen všechny jahody, ale také kasička a dozajisté i dřevěná konstrukce stánku :-) Zpět již ale, ke zmíněnému dalšímu splazu!  Je jen o kousek od toho prvního, nicméně ve skutečnosti to znamená téměř hodinu a pů jízdy autem okolo jednoho z mnoha fjordů - Innvikfjordu. Tento splaz je vyhlášený i mezi turisty a pro ty, kteří si nechtějí udělat vycházku do kopce, nechat se osprchovat ledovým vodopádem a nakonec překonat několik stovek metrů mezi ohromnými balvany, je připraven dokonce jakýsi vláček. My však volíme výšlap a asi po půlhodince ostré chůze se před námi otevírá další (kolikáté už asi?) magické místo s mrtvolně klidným jezerem a ledovcem sahajícím téměř až na zem. Vane tu ostrý vítr a teplota rychle klesá až na nějakých 5°Celsia. Okolí působí jako měsíční šedivá krajina a jen  v dálce se trčí zelení porostlé vrcholky hor. Oproti předhcozímu splazu je zde neskutešné skoro až hrobové ticho, které vyplňuje jen skučení větru a do něhož se mísí vzdálené hlasy roztroušených turistů. Až k ledovci to bohužel nejde, cestu blokují bezpečnostní uzávěry s varovnými cedulemi.

Pavel u vodopádu při cestě za splazem

 Ledovec se totiž neustále pohybuje a tak hrozí nenadálé pády velkýck kusů zmrzlé vody řítících se z kolmé stěny. Ostatně jedné takové události jsme byli přímí svědci. Za velikého rachotu někde v polovině splazu vyrazila voda a utrhla sebou několik bloků ledu, jenž se zřítili hluboko dolů až k patě ledovce. Cestou na jih pak ponenáhlu narážíme na ukazatel mířící k dalšímu, nám neznámému splazu. Po chvilce váhání odbočujeme a vydáváme se polní cestou mezi norskými farmami několik km do "vnitrozemí" až máme obavu, že jsme zabloudili. Z nenadále cesta končí drobným parkovištěm a my se vydáváme k ledovci. Ten nás brzy překvapuje, protože se z hor táhne až na zem a vytváří velikou ledovou jeskyni, ze které pramení horská bystřina. Konečně tak můžeme vylézt alespoň těch několik nepatrných metrů na ledovec a udělat si památnou fotku. Nu jednou jsem se zrovna nepřezul do pohor a tak to v

Fingalova jeskyně?

Celkový pohled na ledovec

obyčejných keckách klouže jako... no jako na ledě :)..Někdy příště by dozajisté nebylo na škodu stanout na ledovci s průvodcem a projít se po jeho horních patrech. Následnou anabázi s hledáním vhodného nocoviště přeskočím, jednak je nezáživná a jednak jsme pro nedostatek prostoru i vážně přemýšleli, že se optáme nějakého místního domorodce s dotazem: "Prosím Vás, kdepa tady máte skládku?" Nakonec nás však síla přivedla na konec jednoho z fjordů, kde byl malý kemp a my za drobný poplatek stavíme stan asi 2 metry od břehu. Jako téměř každé místo v Norsku i toto skýtá nádherný výhled do zamlženého zádumčivého fjordu a slyšet není téměř nic, než jen nepatrné šplouchání mořské vody. Inu zkrátka a dobře skvělé místo pro whisky a porci snussu :)

Výhled ze stanu :)

Na další část našeho putování se podíváme v některém z dalších příspěvků...